Potřeby hygieniků a výrobců

Rozbory pitné vody slouží výrobcům pitné vody a dozorovým orgánům ochrany veřejného zdraví, méně často pak zajímajícím se spotřebitelům a politikům.

Výrobce pitné vody potřebuje mít průběžnou kontrolu nad procesem výroby a distribuce pitné vody a k tomu mu nejlépe slouží okruh 5-10 provozních ukazatelů, které by měly být sledovány na kritických místech systému zásobování, nejlépe on-line nebo relativně velmi často (např. kontrola pachu, chuti a vzhledu vody na vodárně). Kritické body a způsob jejich kontroly (ukazatel a četnost jeho sledování) by měly vycházet z rizikové analýzy systému, resp. z plánu pro zajištění bezpečného zásobování pitnou vodou. K tomu by měla přistupovat občasná kontrola několika málo dalších, zdravotně významných ukazatelů, které jsou pro daný systém prokazatelně nebo potenciálně rizikové, ale které buď nelze sledovat kontinuálně, nebo to není odůvodněné. Je v zájmu výrobce, aby k tomu používané analytické metody byly vhodné a spolehlivé a pravidelná verifikace funkce zařízení (kalibrace ad.) byla součástí správné provozní praxe. Nemuselo by však jít o akreditované metody.

   Za předpokladu fungujícího plánu pro zajištění bezpečného zásobování vodou by se rozšířený („úplný“) rozbor pitné vody mohl provádět poměrně zřídka a to jako verifikace, že plán byl správně sestaven a je funkční, nebo jako součást posuzování vhodnosti nového zdroje pitné vody. Využití služeb nezávislé akreditované laboratoře pro úplný rozbor v rámci verifikace plánu je velmi vhodné. Hygienickému orgánu měl rozbor vody přinést původně informaci, zda voda je zdravotně nezávadná a senzoricky přijatelná. Vzhledem k velkým inter-individuálním rozdílům i jiným cestám expozice je stanovení přesné a jednotné hranice mezi nezávadností a závadností pro většinu ukazatelů nemožné, což se řeší použitím bezpečnostních faktorů při výpočtu limitní hodnoty, takže ta bývá většinou výrazně posunuta do oblasti nezávadnosti a její překročení třeba i o řád nepředstavuje žádné riziko. Nebo je limitní hodnota některých látek odvozena od možného ovlivnění chuti vody, nikoliv od zdravotního rizika. Současná legislativa však povýšila odbornou úvahu na zákon, učinila všechny limitní hodnoty jakosti pitné vody právně závaznými a vytvořila aparát na jejich vynucování, kam patří i požadavky na metody. Posláním rozborů tedy přestává být ověření zdravotní nezávadnosti či provozní kontrola, ale ověření dodržování zákona. Z hlediska dozorové praxe je to jistě jednodušší a z hlediska spotřebitele transparentnější, nicméně např. vymáhání použití metody pracující s nejistotou 10 % namísto 15 %, když hranice zdravotního účinku leží o dva řády výše než limitní hodnota, je z odborného hlediska přinejmenším sporné.

---